Václav Kopta: Koptimismus spojuje životní zkušenost s humorným viděním světa

01 / 04 / 2025

S Václavem Koptou o multifunkčnosti, svatbě jako happeningu i blížícím se výročí

Někdy i slova a způsob, jak se podávají, umí pohladit. Takový byl rozhovor s Václavem Koptou. Úsměv na tváři a pocit, že je život krásný, zůstal i dlouho po něm. Herec, muzikant, textař, moderátor, řidič autobusu a gurmán miluje svou ženu Simonu, s kterou je už od konzervatoře, profesní pestrost, k níž se postupně dopracoval a jazz nebo klasickou hudbu v autě. Doporučuje ji každému, stejně jako cestu na jih Čech. Na 34. Mezinárodním hudebním festivalu Český Krumlov v pátek 18. července bude moderovat koncertní představení Nevážná klasika.

Za vaše moderování Nevážné klasiky prý může přátelství s Janem Budařem. Jak to všechno začalo?

S Honzou jsme se před mnoha lety poznali při natáčení filmu Jiřího Vejdělka „Něžné vlny“. Pak jsme točili dlouhý seriál, který se jmenoval „Svět pod hlavou“. Už tehdy jsme spolu trávili hodně času i mimo natáčení, povídali jsme si, probírali nápady na společnou práci, zejména komediální pořady. Zjistili jsme, že se smějeme stejným věcem, že máme podobný styl humoru.

Co je podle vás základem dobrého moderování?

Dobrý moderátor má na prvním místě sloužit projektu, nikoliv prezentovat sebe sama. Když jsem moderoval třeba České lvy, řekl jsem organizátorům, že se toho chopím velice rád, ale nechci rádoby vtipné prefabrikované scénky, které odvádějí pozornost diváků. Šlo mi o hlavní smysl, tedy o oslavu českého filmu. Stejně přistupuji k moderování všeho ostatního, naposledy třeba plesu vozíčkářů. A podobné to bude i u Nevážné klasiky. Má tam být veselo, komické situace ale mají důvod, mají nádhernou klasickou hudbu zbavit oficiálního trošku škrobeného odéru. Jsem moc rád, že se na tom můžeme společně s FOKem, panem dirigentem Kučerou a paní Masarykovou my dva s Honzou podílet.

Jste „multifunkční“ člověk, co vás baví nejvíc? Moderování, divadlo, hudba, zpěv, psaní nebo volant?

K „multifunkčnosti“ jsem se dopracoval, nejvíc mě baví právě ta pestrost. Víte, já bych se asi utrápil, kdybych celý profesní život seděl jen za psacím stolem a psal třeba muzikály. To se mi taky jednou za jeden či dva roky stává, že mě osloví kamarádi, abych jim něco napsal. Jsem tak šťastný, že můžu během jednoho měsíce hostovat třeba i na sedmi divadelních scénách, absolvovat až sedm talk show s diváky, jezdit koncerty s kapelou, každý týden připravovat pro Český rozhlas nedělní vysílání pořadu „Zlaté časy“ nebo každý měsíc moderovat „Vypravěče“ v Českém rozhlase. Do toho se ozývají kamarádky, jako nedávno třeba Jitka Zelenková, a já jim tu a tam s velkou láskou píšu texty písní. Psal jsem je pro Martu Kubišovou, Helenu Vondráčkovou, taky z Lucka Bílá má ode mě spoustu textů. To už dělám jen kvůli osobním vazbám, není to má hlavní profese. Těch jsem v životě posbíral docela hodně a jsem za to rád. V covidu jsem si vyzkoušel i roli autobusáka, život má bejt pestrej, že jo (smích).

_{Ze zákulisí, video: Štěpánka Filipová}

Máte vůbec nějaké volno a pokud ho máte, tak co děláte?

Pro mě volno znamená třeba už tři volné hodiny odpoledne. To pak jedu rychle domů na Hanspaulku, kde si na 20–30 minut lehnu. To je dobrá rada a tajemství dlouhověkosti. Praktikuje to třeba Jiří Suchý, praktikovala to manželčina babička, která se dožila 98 let, krátký spánek odpolední je docela zdravá věc. Pak se rychle se převleču, vytáhnu ze sklepa kolo a na hodinu jedu do Šárky. Nebo jdu se psem na větší procházku, nebo se se ženou domluvíme a jedeme někam za Prahu do lesů. Přezaměstnanost člověka donutí rozvrhnout si volný čas tak, aby to bylo smysluplné. Hospody jsem si užil za mlada jako všichni. Jsem ročník pětašedesát, nejbouřlivější období jsem prožíval v 80. letech v různých rockových kapelách. Teď volno rozděluji mezi koníčky, jako je tenis, kolo, než jsem získal alergii, tak to byly i včely… Užívám si každou volnou minutu.

Se ženu jste už tři a čtyřicet let, vzpomenete si, co vám hráli na svatbě?

My jsme se brali po zralé úvaze a mnoha společných letech v roce 1995. I tak to bylo poměrně skandální. Moji kamarádi v Dejvicích, muzikanti jako Ivan Hlas, Martin Kraus či Petar Introvič, můžou za to, že se ze svatby stal happening. Lidi řvali smíchy, oddávající vypadal spíš jak účinkující ze stand-up comedy než jako úřední osoba s řetězem na krku. Bylo tam pár dezorientovaných příbuzných, zejména z Vodňan, kteří nechápali, že se ze svatby stala taková taškařice. Při podpisu knihy, kde se zapisují novomanželé a svědci, asi zpíval Elvis Presley Love me tender, když jsme vycházeli ven před „skleňák“ v Dejvicích, stál tam právě a jen pro tento účel sestavený orchestr jménem „Pohřebanka“, který tvořili dříve zmiňovaní velice slavní muzikanti z Hanspaulky, taky Mário Císař, Jeníček Fischer aj. Měli jedinou podmínku, že zahrají státní hymnu a každý na nástroj, který v životě nedržel v ruce. Znělo to děsivě, takový ten hudební „zážitek“, který už vám nikdy nevypadne z hlavy (smích).

Pohřebanka asi nebylo vaše první setkání s „orchestrem“. Kdy jste se poprvé setkal s klasikou?

Myslím, že u klavíru u nás na Hanspaulce, snažil se mě k tomu přesvědčit táta. Já jsem jako každý puberťák tenkrát samozřejmě inklinoval spíš k rockový muzice, fascinovaly mě kapely jako Black Sabbath aj. Táta se mi velice moudře, ale skoro bych řekl marně, snažil ukázat, že je spousta jiné daleko kvalitnější hudby. Často mi pouštěl třeba Friedricha Guldu, geniálního klavíristu, který hrál úžasně Beethovena. Všechno to oceňuji až teď, kdy jsem si na starý kolena znovu pořídil velice kvalitní gramofon. Bohu díky, že jsem ty původní LP desky nechal naživu. K symfonickému pojetí hudby mě silně přitáhla muzika George Gershwina, a sice Rapsodie v modrém a Američan v Paříži. A důležité bylo i sledování pořadu „Česká filharmonie hraje a vypráví“ a v něm velice charismatická osobnost šéfdirigent České filharmonie Václav Neumann. Česká filharmonie zkoušela v Rudolfinu, Neumann seděl na vysoké dirigentské židli v civilu, bez fraku, normálně ve svetru, měl mikrofon zavěšený na krku, hrály se třeba Slovanské tance nebo Novosvětská od Dvořáka. Postupně jsem se dopracoval až k tomu, že mi v autě hraje buď jazz, jehož jsem velký fanda, nebo klasika, kterou miluji. Doporučuji to všem. To, co se valí zejména z některých soukromých rádií, by člověka přivedlo spíš k bouračce než k pohodě za volantem.

Kdybyste si mohl zahrát hlavní roli v nějakém hudebním filmu, co by to bylo?

Upřímně řečeno, už jsem odehrál stovky muzikálů, že bych skoro řekl, že po podobných příležitostech úplně neprahnu. Jsem rád, když mě tu a tam potká spíš nějaká zajímavá činoherní postava, která nemusí být prvoplánově komická, což se po mně chtělo docela často. Jsem vděčný, když můžu hrát představení jako třeba „Marná lásky snaha“ na Pražském hradě v překladu pana profesora Hilského. To je po letech strávených v šantánu hezká satisfakce.

Zmínil jste profesora Martina Hilského. Ten měl loni přednášku o Shakespearovi na Festivalu Krumlov. Je nějaké místo v Českém Krumlově nebo jinde na jihu Čech, které máte obzvlášť rád?

K vašemu festivalu mám víc než blízko už dlouhá léta. Jezdívali jsme tam se ženou každý rok, zažili jsme tam spousty nádherných večerů, překrásných koncertů v nejrůznějších prostředích, miloval jsem třeba komponované večery v Pivovarské zahradě. Krumlov je jedním z nejkrásnějších měst na světě. A zážitek nemusel být jen čistě z klasiky. Nezapomenu třeba na jeden Španělský večer s flamencem a z hlavy mi už nikdo nikdy nevymaže taky Carminu Buranu, kterou překazila bouřka. Carmina je sama o sobě dramatická a když si vzpomenu na tu neuvěřitelnou letní průtrž mračen, hromy a blesky, vítr aj., tak i dnes, když zazní základní motiv Carminy Burany, vybaví se mi Festival Krumlov.

Na festivalu jste tedy raději mezi hosty nebo jako účinkující?

Pokud nejsem vyloženě v nějaké nepříjemné společnosti, umím si to užít vždycky. Na náš večer v Krumlově s Nevážnou klasikou se moc těším. Užiju si to, když budu moderovat a vím bezpečně, že kdyby to moderoval třeba Honza Budař, a já se ženou seděl v publiku, užil bych si to taky. Už při pracovních schůzkách jsme se s Honzou ohromně bavili. Kdybych se měl jako za starých časů jen objevit ve smokingu a říct: „Dobrý večer, dámy a pánové, zahajuji koncert XXX a přeji vám příjemný poslech,“ ukousal bych se nudou. Mám radost, že budu hybatelem večera, občas lehoulince nekorektně zasáhnu do jinak vcelku „běžného“ koncertu (smích). Necítím to tak, že jedu do práce, mám z toho radost. A bezvadné je, že se mi podařilo získat jeden den navíc, takže nebudu muset hned po představení sedat do auta a hnát do Prahy. Užijeme si to, projdeme si noční Krumlov, vyspíme se a druhý den si připomeneme všechna magická místa, která se Simonou milujeme.

Může schopnost víc si užívat života souviset s věkem? Letos vám bude šedesát, jak se cítíte?

Naštěstí mohu, díky bohu, mezi své přátele počítat třeba Jiřího Suchého, s kterým jsem v Semaforu strávil víc než 30 let. Letos mu bude čtyři a devadesát. Ten o věku vůbec nemluví, pracuje, má grant, má energii a spoustu nápadů. A já bych si měl stěžovat na šedesátku? To bych si nedovolil. Moje tchýně v jedna devadesáti letech, prosím pěkně, stále pracuje na pražské Spartě jako fyzioterapeutka. V jedna devadesáti letech tam chodí dvakrát týdně a pořád je o její služby zájem.

Věk je skutečně velmi relativní. Z čísla se moc neraduji, beru ho jako danost a jsem osudu vděčný, že jsem dosud zdráv a že mám dostatek energie všechno zvládat. Mám v povaze chovat se jako KOPTIMISTA. To je taková zvláštní kategorie optimismu, která spojuje zkušenost s humorným viděním světa. Nejsem přehnaně nadšený z každé hlouposti, ale nejsem ani skeptik. Naučil jsem se brát věci, tak jak jsou. S čím nehnu, nechávám ležet. Nechávám život plynout a on sám přináší nejrůznější výzvy a nabídky. Chce to jedinou věc: věřit, že to nakonec vyjde a být trpělivý. Trpělivost se mi vždycky v životě vyplatila, ať už ve vztazích nebo v profesi. Na to, co přijde, se těším. Život je krásný a já nám držím pěstí, aby koptimismus fungoval úplně všude.

_{video kamera, střih: Filip Zoubek}